O MNĚ

Touha zachytit okamžik, pak si jej prohlížet a moci se k němu později vrátit mě fascinovala už v dětství, kdy jsem s levným foťákem na školním výletě mačkal spoušť a kontroloval, kolik mi zbývá na filmu snímků. Mámě zůstal po tátovi zvětšovák, byla šikovná a znala vše potřebné. Z kuchyně jsme občas večer udělali fotokomoru a mokrou cestou vyvolávali úžasné fotky, potom je leštili a zakládali do alb. Dodnes na tuto dobu pamatuji s velkým respektem.

Pak mě na téměř 20 let zabavil sport, hlavně míčové hry. Tenkrát jsem s ním začal a pak se mu věnoval, protože mě bavilo dávat góly, hrát a dosahovat vítězství. Měl jsem chuť to někam dotáhnout, porážet soupeře a taky se předvádět před publikem. Bylo to i o kamarádství, o zábavě, o společných výjezdech a soustředěnícha taky o poznávání
lidí a charakterů. Bylo to o umění vydržet trénovat, i když se mi občas nechtělo, o umění nehrát jen na sebe, ale dokázat také nezištně přihrát spoluhráči, bylo to i o umění prohrávat, poučit se a vyhecovat do dalších zápasů.

Až později jsme pochopil, že sport učí hodně z toho, co člověk potřebuje pro svůj život, aby obstál v práci a ve vztazích
s lidmi, aby neustrnul a dál se posouval. Sport učí pracovat v týmu stejně tak, jako umět vzít odpovědnost jen na sebe.
I v životě, tak jako ve sportu, musí člověk umět zabrat, aby si pak mohl užít úspěch. Tak jako ve sportu i v životě se člověk nesmí hroutit po prohře, ale prohru chápat jako výzvu a příležitost se dostat dál.

Je známo, že člověk by měl mít v rovnováze 3 oblasti: práci, rodinu a koníčky. Když jedna z těchto věcí zůstane najednou v pozadí, život většinou není kvalitní.

Sport a míčové hry jsem už musel na doporučení ortopéda utlumit.  A tak jsem se v roce 2010 vrátil k fotografování,
které mě zase začalo bavit.  Vím, dnes fotí každý a díky technickému pokroku a nekonečnému místu na disku vzniká každý den mnohokrát více fotek než dřív. Ale jen málo fotek je dobrých. Málokdo si dnes fotografie vytiskne.
Málokoho baví fotky trochu poupravit v počítači tak, aby se líbily.

Nemám ambice se fotografováním živit, ale jsem rád, když se občas mé fotky někomu líbí.

Když jsem byl o hodně mladší, tak jsme si doma jednou za čas fotografie prohlíželi a vyprávěli zážitky, které nám fotky nebo diapozitivy připomínaly. Budu rád, když tento rituál nezmizí a fotografie zůstanou příležitostí se setkávat, bavit se
a snad i žasnout nad zachycenými okamžiky.